Mladí lidé pomáhali Pálavě

Jeden z posledních teplých říjnových víkendů využila dvacetičlenná skupina mladých lidí k tomu, aby se zúčastnila brigády na Pálavě. Organizátorem byl Klub instruktorů Mikulov (KI) a nápad vzešel od paní Anežky Helánové z Brna. Jednalo se nakonec o spolupráci několika organizací a mnoha dobrovolníků.
Páteční večer patřil seznamování účastníků, kteří přijeli z Brna (oddíl Stezka 90. TSP), Slavičína (skauti) a Mikulova (Klub instruktorů Mikulov, Karate klub Mikulov). V sobotu se naložila auta pracovními pomůckami a občerstvením, které pracantům poskytlo vedení Správy chráněné krajinné oblasti Pálava (CHKO), a všichni vyrazili s úsměvem na kopec. „Pracovali jsme u kaple svatého Antonína nad Pernou, kterou málokdo zná, ale je odtud nádherný výhled na Stolovou horu, podpálavské vesnice i Rakousko,“ popsala místo karatistka Bára. Brzy se kolem kamenných zbytků kaple rozhořely dva ohně, řádně povolené a nahlášené, a všichni tahali a přihazovali pořezané větve. „Jednalo se o nálety, kterými byla kaple celá zarostlá, když jsme ji v zimě s přáteli hledali. Tak nás napadlo, že bychom mohli něco udělat a vyčistit to. Domluvili jsme se s CHKO a strávili tady s rodinami od jara několik víkendů,“ popisuje Anežka Helánová, jak vše začalo. Před prázdninami se seznámila při prohlídce jeskyně Na Turoldu se členy KI, kteří jí nabídli pomoc.
„My jsme si přijeli užít víkend. Je fajn pomáhat tak krásné přírodě ve společnosti kamarádů,“ svěřil se Elf ze Stezky. Roman ze Slavičína zase přijel proto, aby se nemusel doma nudit.
Odměnou pro všechny pracující byla popolední hostina přímo na Pálavě a večeře – pečená kuřata od pana Kmenty. Mnozí si také odnášeli zážitky ze společné práce, společného smíchu, ale třeba i propálená trička a ožehlé vlasy. Zdravotnice Terka naštěstí nemusela ošetřovat žádné úrazy a tak si všichni mohli užít večer buď v čajovně a nebo při hrách na ubytovně. Možnosti neobvyklé nabídky prolézt si s jeskyňáři nepřístupné části turoldské jeskyně, tzv. plazivky, využil v neděli jen Roman: „Je to naprosto skvělý zážitek, ale není to nic pro klaustrofobiky, neboť k úspěšnému zvládnutí “prohlídky” je mnohdy nutné prolezení místy, v nichž vzdálenost mezi “podlahou a stropem” nepřesahuje půl metru,” popsal své zážitky. Nyní již plánuje speciální akci pro své kamarády.
Jménem paní Helánové a Správy CHKO Pálava děkujeme všem pracantům, kteří obětovali svůj volný čas a sílu, aby udělali jedno místo na Pálavě ještě krásnějším.
Za domorodce a organizátory, Jiřka Falková, KI Mikulov (www.kimikulov.ic.cz)

psychologie

Pouliční boj s nožem
Poutavě popsaná psychologie boje s nožem na ulici. Dobrá příprava, která minimálně donutí člověka zamyslet se.

Když se vám před obličejem mihne nůž, snadno upoutá vaši pozornost. Ve skutečnosti je to však známkou toho, že nemáte všechny části těla či prostor před sebou pokryty tak dokonale, jak by bylo třeba. Jelikož boj na nože je zrychlenou formou zápasu podle pravidel, hrají tyto základní body důležitou roli. První věc, kterou se budeme zabývat budou nejčastější příčiny a události vedoucí k vyhrocení situace v boji na nože. To je totiž snad nejdůležitější aspekt sebeobrany každého člověka.

Obrana obsahuje souhrn všeho, co musí člověk udělat pro to, aby zůstal naživu, dokud nenadejde chvíle zúčtování. Střeh je postoj, který zaujímáte, když jste v koncích. Střeh je tedy projevem obranným. O jednotlivých postojích ve střehu pojednává samostatná kapitola.

Hlavní při obraně je ... hádejte co. Správně - bdělá pozornost. Proberme si tedy specifické aspekty pozornosti, které je třeba uplatňovat při boji s nožem.

Bod jedna: Nechcete, aby vás soupeř bodl. Bod dvě: Když protivník už tasil nůž, je mnohem těžší se vyhnout bodnutí. Závěr: Nenechte ho vytáhnout nůž, ať po dobrém nebo po zlém.

Řekněme, že sedíte ve své oblíbené hospůdce a odpočíváte po těžké práci. Je pohodička, každý vás tu zná, s každým jste kamarád. Tak si popíjíte pivo a o nic se nestaráte, když vtom vidíte, že vás se zalíbením pozoruje nějaká pěkná mladá kůstka.Pak se odněkud vynoří její frajer a začne se do vás navážet. No nic, máte u sebe nůž.Průšvih je v tom, že on ho má také. A jak se z toho chcete vyvlíknout?

Je vám jasné, že když dojde na nože, bývá to dost ošklivé. Ten cvok zřejmě nemá páru, jak boj na nože zpravidla končí. Špitál, s největší pravděpodobností vážné zranění, možná i zmrzačení, vězení, márnice - docela sranda. Máte několik možností. Věřte nebo ne, nejlepší je zavolat hospodského, ukázat na chlapečka prstem a říci: "Hele, tenhle mě tu otravuje.". Hospodský a vyhazovači ho z hospody vyprovodí. Můžete se vrátit ke svému pivu a ke své děvence.

Když jste tlačeni ke zdi, pokuste se přivolat pomoc zvenčí, pokud je to možné, když to nejde, máte pořád ještě na vybranou. Za prvé můžete utéci. Už obyčejná rvačka je dost zlá a nepříjemná, ale když dojde na nože, musíte udělat všechno pro to, abyste se konfliktu vyhnuli. Zavolejte hostinského nebo hostinskou a řekněte tak, aby to slyšeli všichni kolem, že odcházíte, abyste se nemuseli s tím hochem porvat. Když za námi chlapec vyjde až na parkoviště, nemůže už nikomu tvrdit, že jednal v sebeobraně, zatímco vy to tvrdit můžete. Došlo?

Můžete nu navrhnout, že když se chce poprat za každou cenu, odevzdáte oba dva svůj nůž nezúčastněné osobě. Nebo, a to mám nejraději, řeknete mu, že se vážně nechcete prát. Krom toho, že je to nerozumné, má u sebe přece jen zbraň a mohl vy se dostat do průšvihu s policajty a tak. Takže by měl raději jít po svých. Když se na nás vrhne poté, co jste vše oznámili širokému okolí, a to i tehdy, nemá-li v ruce nůž, praštíte ho lahví od piva nebo svým půllitrem. Nebo nu přerazíte nohu v koleni a necháte ho tam svému osudu. Chlapeček totiž téměř najisto počítá s tím, že požijete nůž raději než PUPI (můj zvláštní, velice oblíbený způsob boje založený na půllitru piva. Buď si zase sedneme a svorně se napijeme, nebo jím toho muže praštíme po hlavě. Koneckonců mládí i umění je vždy možné porazit vyšším věkem a lstí. V mládí mají tihle hoši ještě málo zkušeností, zase jim silně lezou na mozek hormony, takže jim to moc nemyslí). Hlavní zásada zní: udělat všechno možné i nemožné pro to, abyste nemuseli sáhnout po noži.

Další věc je zachránit si za všech okolností chladnou hlavu, Obzvláště tehdy, dojde-li na nože. Jestliže ztratíte rozvahu, nekončí to s vámi dobře. Obzvláště s nožem vás může chladná hlava všechny zachránit před špitálem nebo před vězením.

Pokud nám to ještě nedošlo, říkám teď na rovinu, že nedoporučuji nikomu, aby vytáhl nůž před svědky. Mohlo by vás to uvrhnout do "těžkých životních podmínek". To znamená, že nás nadlouho nastěhují k velkým vlasatým chlapcům, kteří bývají překrásně tetovaní na nejroztodivnějších místech a milují sexuální výstřednosti. Pokud se vám nepodaří vymluvit soupeři souboj na nože, a když nemůžete utéci, zkuste ho oblafnout nebo uhodit jakýmkoli způsoben a teprve pak můžete uvažovat o tom, že s ním budete bojovat nůž proti noži. Pouze v nejkrajnějším případě, jako poslední možnost a tehdy, když jste již vyčerpali všechny dostupné "uklidňující prostředky" a "úhybné manévry". Pak, pokud můžete, jej jednou mírně řízněte a ustupte dozadu. Ve chvíli "pravdy", kdy prožívá mírný šok následkem zranění, řekněte mu, že se mu to může přihodit znovu a že by měl vycouvat. Když mu upřímně řeknete: "Prosím tě, nechci ti ubližovat, jdi pryč, vezme to a krvácení mu bude dobrou záminkou k čestnému ústupu. Když se na vás vrhne znovu, nepůjde již o souboj, ale o boj na život a na smrt.

Mnohé z toho o čem jsem mluvil, se týká i svědeckých výpovědí. Když vám svědek potvrdí, že jste chtěli utéci nebo že jste se snažili souboji vyhnout, že jste soupeře nijak neprovokovali nebo nenapadli, pak se z toho nejspíš dostanete. Policie to bude kvalifikovat jako sebeobranu.

Mějte vždy na paměti, že zbraň člověka buď poraní nebo i zabije. Pokud to přežijete, budete mít co dělat s policií. Pokud v souboji někoho zabijete, aniž byste si předem kryli záda, budete mít dost příležitostí pocvičit se v různých soubojích za mřížemi. Čili tento druh obrany se týká i nutnosti přežití po vítězném souboji.

To, co jsem zde právě popsal, je příklad situace, která se vyhrotí až k boji. Než k němu dojde, je spousta času na urovnání sporu. Záleží na vás, jak tohoto času využijete.

Jde-li o nože, pak obzvláště záleží na tom, abyste se vynasnažili získat pomoc zvenčí. Kromě již zmíněných důvodů se soupeřův hněv roztříští. Když je to jen výtržník a zelenáč, lekne se a uteče před vyhazovačem. Jestli je to opravdu tvrdý sekáč, no, neznám vyhazovače, který vy neměl v rukávě pár špinavých triků právě pro tyto případy (např. revolver). Po technické stránce je to právě vyhazovačova záležitost a jeho denní chleba, aby těmto situacím zabránil. Druhá věc, kterou můžete udělat, je prostě odejít. Žádný soudce nebude ani ve snu předpokládat, že si počkáte venku na chlapce třicet vteřin po tom, co jste veřejně vyhlásili, že s ním nechcete nic mít. Když odejdete a on vyjde za vámi, je to možné kvalifikovat pouze jako sebeobranu. Pokud je v hospodě s celou partou, upozorněte na něj hostinského, řekněte mu, co se stalo a oznamte mu, že odcházíte. Požádejte hostinského (nebo vyhazovače), aby je zdržel dost dlouho, abyste měli dostatek času bezpečně se odtud dostat.

Udělal jsem tu zkušenost, že největšími agresory a rváči jsou zakomplexovaní zastydlí puberťáci, kteří nevědí, kdy přestat. V mnoha případech je lépe se na ně vykašlat a nechat je jejich mindrákům. Nebojte se, dříve nebo později stejně narazí na toho nepravého člověka a ten už je poučí, kdy mají přestat. Dopřejte si ten přepych a nebuďte tím, kdo tuto službu společnosti prokáže. Nemusíte se špinit s každým.

Něco jiného je, když se dostanete do hádky s někým druhým tam, kde vás oba dobře znají. Ostatní vás od sebe odtrhnou ještě dříve, než to může špatně skončit. Obvykle to nebývá řešení, které by toho hocha uspokojovalo. Hádejte, kdo se bude domáhat odvety? (Je to opravdu hloupá situace, bohužel ale příliš častá!) Tak si chlapec prosadí svou a dáte se do boje. Vy zvítězíte a hošík se odbelhá s pochroumaným sebevědomím. Když už se na vás chlapík opětovně vrhne je to známkou vážného defektu osobnosti. Jestli si na vás pak počká venku nebo jestli se pokusí o nějaký podraz, je velice obtížné odhadnout, protože všechno závisí na spoustě drobností a okolností, které se těžko vysvětlují.

Proto se vyplatí krýt si záda. Předpokládejme, že chlapec bude trpělivě čekat na svou příležitost a tentokrát zvýší sázku. Takže radím alespoň jeden měsíc si dávat dobrý pozor při vcházení a vycházení z hospody a nikdy se neobracet zády ke dveřím. Při chůzi po ulici sledujte stíny a když už musíte něco nést, držte to v levé ruce, abyste měli volnou ruku, kterou držíte zbraň. Všímejte si automobilů, jedoucích podél chodníku příliš pomalu a s otevřeným okénkem. Kdyby hoch spoléhal na to, že vás překvapí nečekaným útokem, vy budete připraveni.

Vaše chování po dobu měsíčního "stavu pohotovosti!" vám bude krýt záda ještě dalším způsobem. K tomu, aby vás ten milý hoch překvapil,musí odpozorovat a pochopit vaše zvyky. Ví totiž velmi dobře, že když se mu nepodaří vás přepadnout nečekaně,, dostane zase nakládačku. Jelikož si chce dokázat, že je lepší, než jste vy, bude muset trochu víc namáhat mozek než svaly. Vskutku nepříjemná okolnost. Vtip je v tom, že když uvidí, jak bedlivě pozorujete stíny, uvědomí si, že jste pro něj větší sousto, než stačí spolknout, takže se bude držet zpátky. Ať již s podlomeným sebevědomím nebo naopak, všichni tito chlapci neradi riskují znovu. Dobře vědí, že když si teď dovolí a ono to nevyjde, nemohou doufat, že by je někdo kryl. Nakonec i když nejde o plánovaný přepad ze zálohy, ale při náhodném setkání by se na vás chtěl vrhnout, uvidíte jej na míli daleko, pravda, když nepolevíte v pozornosti.

Další situace, ke které může dojít je velice jednoduchá. Vyděsili jste toho dobrého hocha k smrti. Frajer si možná začal, ale když došlo na skutečný boj. Zpanikařil. Vytáhl nůž a jde vám po krku, aby si zachránil vlastní. Proto důrazně radím zachovat si chladnou hlavu při jakékoli konfrontaci s násilím. Nezáleží na tom, že jste sami vystrašení, nezapomeňte však, že protivníkovi také nejspíš spadlo srdce do kalhot. Chlapec si nejspíš myslí, že když nebude stejně silný jako vy, zbijete ho jako psa. To platí zvláště tehdy, když je menší než vy. Proto nabádám ke klidu - můžete se vyhnout mnoha konfliktům, když budete vědět, kdy licitovat a kdy ne.

Teď něco o tělesné výšce. Řekněme, že měříte něco kolem 180 cm, nebo více, přesto si frajer může myslet, že je dost velký na to, aby vás nakopl do rozkroku. Máte-li před sebou takového milého chlapce, myslí si nejspíš, že musí dokázat sobě i celému světu, že se vás nebojí. To jsem už viděl nesčetněkrát a ten nejhorší útočník nemusí být vždycky "malé pivo". Prakticky všechny nejhorší útoky ve stylu "maličkých taliánů" jsem viděl provádět frajery střední postavy.

Tělesná výška může a nemusí být při boji s nožem výhodou. Za prvé: jestliže jste vysoký muž, zvyklý každého zdolat právě výhodou své výšky, jste na nejlepší cestě začít krajně nepříjemné překvapení, já říkám "zemětřesení!. Mám totiž přítele, psychologa, který studoval chování různých osob při zemětřesení vyhodnocoval, jaký druh lidí prožívá zemětřesení nejhůře. Pro ty, kteří nežijí právě k Kalifornii říkám, že když přijde zemětřesení, nemůžete proti tomu dělat vůbec nic. Nejlepší je snažit se dostat na alespoň trochu bezpečné místo a nějak to přežít. Můžete při tom z dlouhé chvíle pozorovat praskliny ve stropě (směr pádu střechy určuje směr našeho útěku).

Ukázalo se, že muži vysoké postavy jsou při zemětřesení nejnáchylnější k panice. V tom okamžiku totiž nemohou dělat nic jiného než utéci a někde se schovat, a ani to nemusí být vždy zárukou přežití. To je přímo proti přirozenému stylu myšlení velkých a silných mužů. Celý život před nám každý padal na zadek, protože "když to nejde jinak, tak ho chytím a dám mu do těla".Při zemětřesení jsou sami chyceni a dostávají do těla a veškerá síla a tělesná výška jim není k ničemu. Chci tím říci, že při prvním boji na nože se ocitáte ve stejné situaci jako při zemětřesení a vrhat se do toho po hlavě se rovná smrti.

Jednou z výhod vysoké postavy je dlouhý dosah paží. Nevýhodou je, že dlouhé paže jsou snadnějším terčem protiútoku. Další výhodou je, že si můžete udržet dostatečný odstup od protivníka. Nevýhodou je, že když protivník ovládá styl pouličních rvaček může snadno obrátit naši vlastní převahu tělesné výšky proti vám. Třetí výhodou je, že mohutný muž musí být zasažen vícekrát, aby to mělo nějaký účinek. Nevýhodou je, že si musíte chránit kryty mnohem větší plochu těla. Další výhodou je, že s největší pravděpodobností si můžete protivníka přidržet, až mu budete ubližovat. Nevýhodou je, že když to provedete špatně, podepíšete rozsudek smrti.

Jestli jste to ještě nepochopili, tak nezáleží na tom, jak je kdo velký. Při boji na nože musíte myslet. Musíte spoléhat na vlastní důvtip, pohyblivost, rychlost a znalost situace, ne na všespasitelnou víru ve fyzické atributy. V této záležitosti mají chyby, pocházející z pýchy a nadměrného sebevědomí, za následek smrt.

Pohovořme si chvíli o sebevědomí, když to mám říct bez obalu, není to nic jiného než pýcha. Starý mazák, protřelý mnoha souboji, nikdy nevkládá do boje svoji osobnost (ego). Právě o tom chci hovořit. Některé ženy trpí tzv. PMS (před-menstruačním syndromem). To znamená, že několik dní v měsíci bývají hádavé, zlé, popudlivé, nelogické, hloupé a podrážděné. Muži nemají takovýto cyklický problém, protože jejich organismus se neřídí biologickým měsíčním cyklem. Namísto toho trpí tzv. SMP (syndromem mužské pýchy), což znamená, že jsou hádaví, zlí, popudliví, nelogičtí, hloupí a podráždění pořád.

Sebevědomí (pýcha) nás může dostat do tolika průšvihů jako nic jiného na světě. Chlapec s mohutně vyvinutým SMP si myslí, že jedině zbabělci a teplouši se nechtějí prát, nebo se boji vyhýbají. Podle této logiky se obávají, že by si o nich každý myslel, že jsou (ta hrůza) zbabělci nebo teplouši, kdyby se nechali přemluvit a nepoprali by se.

SMP není u všech mužů stejně vyvinutý. Někteří muži jej nají neustále, po celý život, minutu po minutě (to jsou ti, kteří si znovu a znovu začínají). Někdy je možno jeho nestálosti využít ve prospěch situace, protože je v samotné povaze tohoto syndromu, že někdy, znenadání a zcela bez příčiny, náhle zmizí.Někdo se do vás naváží, provokuje, už stojíte proti sobě a najednou - prásk - je pryč, jako když otočíte vypínačem. Je to přímo znát ve výrazu obličeje, jak se takovému chlapci vrazí rozum a logické myšlení. Bohužel přijde obvykle příliš pozdě.

Když na soupeři takovou zněnu zpozorujete, je to nejvhodnější okamžik pro to, abyste ho nechali odejít. Dejte mu najevo, že ho nechcete napadnout, a že když teď odejde, tak "nic ve zlém". Vykašlete se na to, protože je vám jasné, že SMP je ten nejstupidnější důvod k zabití, podle mých zkušeností v těchto situacích bohužel jeden z nejobvyklejších.

Co dělat, když vás posedne nával SMP? Musíte se naučit poznat, kdy to na vás jde. Dobrým varovným signálem je, když se přistihnete při myšlence, že přece nemůžete ustoupit. Po pravdě řečeno, existuje pouze málo situací, ve kterých je boj nevyhnutelný. Násilí obvykle užívají lidé, kteří si myslí, že nemají jinou možnost, nebo duševně zlenivělí a myslí si, že násilím vyřeší každý problém.

V této kapitole jsem se snažil ukázat, že vždycky existují i jiná řešení a ve skutečnosti je toho víc než dost, co můžete udělat dříve, než budete muset tasit nůž.Je pouze potřeba rozšířit rejstřík sebeobranných manévrů. Včetně např. toho, že se budete určitým místům vyhýbat nebo že si zvolíte výhodnější strategickou pozici. Nebojujte nikdy na místě, kde jste slabší a v nevýhodě. Pokud trpíte SMP, vyprovodí vás snadno někdo, kdo ví, co dělá, nebo se vám dostane na kobylku využitím milionu "slepých skvrn", které SMP zapříčiňuje a pěkně vás zřídí. Pokud se chcete dožít vysokého věku, držte svou hrdost na uzdě. V této kapitole jsme vám chtěl vyložit, že boj na nože je vážná, nebezpečná a z hlediska zákona i značně komplikovaná záležitost. Jestli chcete přežít, musíte při boji na nože zaujímat přísně profesionální přístup, být si jasně vědomi toho, že jde o život, počítat ze všemi náhodami i zrádnými momenty a duševně se na to připravit.

české uspěchy v Polsku

Vážení přátelé,

Dne 7.3.2008 se zúčastnila mládežnikcá reprezentace ČATK, mezinárodního turnaje Wratislavia cup, Wroclaw 2008. Za ČATK se zúčastnilo celkem 30 závodníků z oddílů SKP Vsetín, AS Val. Meziříčí, KTK Zlín a TK Bystřice p/H. Dále se turnaje zúčasnili závodníci z hostitelského Polska a reprezentace Ukrajiny a Litvy. Celkově bylo 240 závodníků ve věku do 16-ti let. ČATK získala celkem 11 medailí, kdy tímto obsadila druhé místo za Ukrajinou, která měla největší počet medailí. Pak náledovalo Polsko a Litva. Získali jsme dvě první místa, sedm druhých a dvě třetí.

1.místa

Zuzana Kretíková (AS Val. Meziříčí), kata 14-16 let
Dominika Vašíčková (SKP Vsetín), kata 9-10 let

2.místa

Klára Kleiblová (SKP Vsetín), kata 14-16 let
Petr Michoněk (SKP Vsetín), kata 14-16 let
Hana Juráňová (SKP Vsetín), kumite 14-16 let
Tereza Kleiblová (SKP Vsetín), kata 11-12 let
Vendula Pořická (AS Vala. Meziříčí), kata 12-13 let
Petr Lukeš (SKP Vsetín), kata 12-13 let
Barbora Tongelová (AS Val. Meziříčí), kata 9-10 let

3.místo

Irena Talašová (KTK Zlín), kata 12-13 let
Radek Ostruška (SKP Vsetín), kata do 9-ti let

4.místo

Tereza Skývová (AS Val. Meziříčí), kata 12-13 let

Tento turnaj bude i příští rok, kdy už letos svou účast potvrdily další země a to USA, Francie, Rakousko a Německo. Z tohoto důvodu bude mít každá země omezený počet startujících a to 15 osob, z každé země.

s pozdravem Radek Kleibl

demo made in Valtice 2004

našel jsem jeden starý článek v Rolftown daily expresu je to takova recese ber te to s rezervou reporter byl velmi unešen :-) a již příjemná vzpomínka :-) z pera Martina Stanka zapáleného cowboye s Hrušovan

Domo arigato aneb Divoký východ ve Valticích

Dne 22.12.2004 proběhla v tělocvičně základní školy ve Valticích exhibice Karate. Jelikož se reportérovi Rolftown Daily News vždy líbily filmy s Jackiem Chanem, byl u toho,aby mohl informovat i naši veřejnost. Své umění a dovednosti zde předváděli členové oddílu tradičního karate TOSHIDO pod vedením Radka Pavlise. Samozřejmě všemu předcházelo připravení tělocvičny, tudíž bylo nutné pověsit Kamizu (prapor se zobrazeným portrétem zakladatele karate) a nachystat lavice k sezení pro ty, které toto bojové umění (podotýkám že to není bojový sport) zajímá a chtěli se o něm něco dozvědět. Nebohý reportér se pod hrozbou fyzické ukázky bojového umění na něm dobrovolně přidal k přípravě této velkolepé podívané a počal pobíhat s ostatními učedníky v kimonech, (pro laiky by se dalo říci, že se jedná o jakýsi druh montérek z bílé látky skládající se z "kalhot", "trička" s dlouhým rukávem a pásku různé barvy, podle jakési "hodnosti") kteří odnášeli lavice na svá místa a připravovali stůl i židle. Poté už si zničený reportér mohl odpočinout pořízením několika fotek. V nářaďovně se zrovna v tu chvíli procvičoval mistr, Radek Pavlis, a Tomáš Kučera. Útok ze strany Toma byl odražen "neprůstřelnou" obranou Radka a téměř ihned se z obránce stal útočník a následoval rázný protiútok. O kousek dál se procvičovali další starší členové oddílu. Je totiž důležité tělo před každým cvičením připravit na zátěž, mohlo by se jinak stát, že si natáhnete šlachu nebo sval, nebo nedej Bůh přivodíte nějakou zlomeninu. Modřiny jsou povoleny a jsou na denním pořádku, jak zjistil naivní reportér, když se příliš přiblížil k soupeřící dvojici karatistů, lačný parádních záběrů. Poté, co se nebohý reportér opět poskládal dohromady, odběhl raději do tělocvičny, kde se rozcvičovali nejmladší členové oddílu. Ti se rozcvičovali klasickou hrou na rychlonohou babu. V momentě, kdy se lavice zaplnily zájemci, zaznělo rázně YAME!!! (čti jame), všichni karatisti (i někteří diváci) okamžitě ukončili veškerou činnost, otočili se k mistrovi a poklonili se mu. Pak mistr vydal příkaz ŘADA!!! (čti řada). Ve vteřině byla z nesourodého davu lidí v kimonech úhledná řada, která si po zaznění slova SEIZA!!! (čti sejza) pomalu posedala. Následovalo několik mistrových japonských vět na které všichni sborově odpovídali: "HITOCU!!!" (čti hitocsu). Po zaznění slova MOKUSO!!! (čti mokusoo), všichni zavřeli oči a zhluboka dýchali. Po příkazu MOKUSO YAME!!! (čti mokusoo jame), celá řada procitla. Následovala poklona Kamize a mistrovi. Po něčem čemu by se mohlo říkat "obřad" mistr chvíli mluvil o tom, co se v oddíle na pravidelných trénincích (které bývají pondělí, středa a pátek ve Valticích a úterý, čtvrtek v Břeclavi) děje. Pravidla v oddíle jsou z ocele, během tréninku se nesmí mluvit, pokud to není věc v duchu výuky, není povoleno opouštět DOJO (čti dodžo, je to místo vyhrazené pro trénink) během výuky, pokud to není nutné. (Mimo jiné je karate také o překonávání sama sebe.) Každý trénink začíná nejdříve rozcvičením těla, de facto jeho přípravou na fyzickou zátěž, to může být buď formou her nebo klasickým souborem cviků. Následuje posilovací cvičení, protože jak říkal mistr: "Tělo musí být pevné a svaly jako z ocele, svaly nemusí být velké, stačí je umět dobře ovládat." Jelikož bývá většina účastníků po posilovacích cvičeních vyčerpána a zpocena, je vyhlášena krátká přestávka na opláchnutí a napití se. Po přestávce všichni nastoupí na techniku, tj. že si učni stoupnou v řad popřípadě v dvouřad, aby kolem sebe měli dostatek místa pro cvičení obranných a útočných technik. Mimo cvičení jednotlivých technik se cvičí i souhrn technik, kterému se říká kata. Je to jakýsi boj s imaginárním bojovníkem, cílem je se zdokonalovat se v jednotlivých technikách a jejich aplikaci. Také se trénuje KUMITE ( čti kumite ), což je souboj. Cílem KUMITE je změnit naučené techniky v reflexy a praktikovat teorii, abyste v situaci, kdy Vás někdo napadne nemuseli přemýšlet o tom, co provést. Když si podobnou situaci máte možnost procvičit, je to pro Vás neocenitelná zkušenost. Ne nadarmo se říká: " Těžko na cvičišti, lehko na bojišti." Po této přednášce nastoupili nejmladší učedníci v řad na cvičení základních útočných a obranných technik. Následně si všichni, až na čtveřici chlapců, sedli a čtveřice po chvíli začaly cvičit základní katu s názvem HEAN SHODAN ( čti hean šodan ).
Po této ukázce od nejmladších nastoupili starší učedníci s vlastní katou. Byl vidět velký skok od nejmladších v provádění technik. Pohyby již nebyly neohrabané a akce byly více jisté. HEAN NIDAN (čti hean nydan) je název katy kterou předvedla trojce starších učňů. Od HEAN SHODAN je NIDAN další v pořadí. Byly vidět opět jiné techniky a bylo vidět, že tuto katu trénovala trojice poměrně dlouho. Celá kata trvala necelou minutu. Následovalo sólo kata Toma zvaná HEAN YONDAN ( čti hean jondan ). Byla poznat stupňující se kvalita jednotlivých podání. Další sólo kata patřila Staňovi, což je juniorský Vícemistr republiky v karate. Samozřejmě nejlepší bylo na konec. Sám mistr zacvičil svou mistrovskou katu. Z pohybů byla vidět sebejistota a bylo se na co dívat, i když to byla krátká kata. Byla velmi impulsivní a sám nevím jak ji slovy popsat. Je lepší jednou vidět jak stokrát číst... Po skončení kat nastoupil mistr s Bárou na ukázku sebeobrany. Bára hrála mladou křehkou dívku a mistr Radek hrubiána, který ji několikrát napadl. Bára se vždy ubránila a sama zasadila hrubiánovi pár školících úderů. Následoval souboj Toma s bokenem (dřevěný cvičný meč) a mistra bez bokenu. Předvedli několik velmi pěkných ukázek, jak se dá ubránit proti meči či jiné tyčovité zbrani nebo noži. Další ukázka sebeobrany byla situována do improvizované restaurace, kde Bára hraje opět nevinou křehkou dívku, sedící za stolem, na niž zaútočí jeden hrubián po její pravici a jeden zepředu. Nebojte se, čtenáři, Bára je s nevelkou námahou vyřídila. Další situace - útočí na ní trojice mužů zleva, zepředu a zprava. Muž vlevo zaútočí první, Bára vyblokuje ránu a odkopne ho na zem, ihned následuje útok zepředu, opět blok, protiútok a ještě dotyčnému omlátí hlavu o stůl, přitom odkopne i posledního útočníka, který ji napadl zprava. Další ukázka sebeobrany je situována do hospody, kdy mistr sedí u stolu (možná i s pivem) a přitom ho někdo (toho někoho hraje Tomáš) napadne přes stůl zepředu. Mistr ránu blokoval, chytil ho za ruku přitáhl si ho a přitom ho přes stůl kopnul do hlavy (upozorňuji, že se jedná o fingované útoky a nikomu se nic nestalo). Další ukázka, mistr opět sedí u stolu (možná s limonádou) a najednou se na něj někdo vyřítí zprava. Mistr vyskočí ze židle a nakopne útočníka do břicha (to muselo bolet). Poslední ukázka, mistr opět sedí u stolu (možná s panáčkem), když ho náhle někdo napadne zezadu. Mistr odskočí ze židle a přitom útočníka kopne z boku do hlavy. Tohle byla poslední ukázka sebeobrany. Na závěr bylo připraveno rozbíjení dřevěných desek. Všichni členové oddílu dostali možnost rozbít desku tloušťky asi jednoho centimetru. Nejmladší rozbíjeli jednu desku a myslím, že s tím neměli velký problém, starší rozbíjeli desky dvě. Jako třešničku na dortu rozbil mistr trojici desek a hned na to zavelel ŘADA. Všichni opět v jedné řadě, sedli si, poklonili se mistrovi a kamize a to byl konec exhibice. Samozřejmě se nebohý reportér snažil tiše vytratit, leč jeho nenápadnost neměla šanci proti sokolímu zraku mistra a holt musel pomoci s úklidem. Odměnou mu byly vřelé úsměvy a přihláška do oddílu tradičního karate TOSHIDO. (MarS)

rozhovor s mistrem Avi Rokah ze semináře v Rakousku 2007

Trénoval jste nějaké jiné bojové umění před karate?

Ne, dělal jsem spoustu jiných sportu, trénoval atletiku, skok do výšky ale žádné bojové umění.

Proč jste se rozhodl odcestovat do spojených státu?

Abych mohl studovat karate u senseie Nishiyami. Když jsem ještě trénoval karate v Israeli, hodně lidi o něm mluvilo jako o legendě a proto jsem se rozhodl vydat se do USA.

Spoustu cvičenců po jisté době přepadne pocit vyhasnuti a demotivace. Prožívají období, kdy cítí jakýsi pokles výkonnosti schopnosti vyvíjet se dal. Zažil jste někdy tyto pocity? A pokud ano jak s nimi bojujete?

Občas se také cítím zabředlý na jednom místě, ale už vím, ze je to pouze fáze a jediné co pro tomu můžu udělat je pokračovat v tréninku. Někdy můžete mít pocit ze vaše schopnosti se nezlepšují, ale cele je to jako stoupat na vysokou horu: Snažíte se dosáhnout vrcholu, lezete, šplháte, ne vždycky vidíte na špičku hory. Musíte překonávat překážky a občas se i vrátit zpět. Uděláte krok vzad a může se stát, ze vás to posune o několik kroku vpřed.

Začínal jste cvičit karate jako jednotlivec nebo jste na tréninky z počátku chodil s nějakým přítelem?

K tréninku mě přivedl jeden kamarád, to jsme byli ještě malé děti. Postupně se k nám přidali i další, kterým jsme o karate vykládali. Ale už mnohem dřív jsme si četli a prohlíželi knihy o karate a zkoušeli techniky podle obrázku v nich.

Jaké byli vaše začátky v dojo senseie Nishiyami. Změnili se tréninky za vašich 26 let tréninku v Los Angeles?

Ano, jsou kompletně jiné. Před 26 lety byli tréninky více o fyzické síle, byli jsme více zatuhlý než jsme dnes. Trénink byl tvrdý a dlouhý. V dojo jsem denně tréninkem strávil z pravidla pět až šest hodin, a chodil jsem na všechny hodiny, které sensei měl. Dnes sensei Nishiyama dává lekce jednu maximálně dvě hodiny denně.

Kolik hodin denně se v současné době věnujete karate?

Po těchto lekcích trénuji individuálně dvě hodiny a také vyučuji ve svém doju. Celkově tedy každý den praktikuji karate okolo 10 hodin.

Nemůže se trénink v takovém množství stát stereotypním, omrzet?

Ne, v žádném případě. Tréninky se neustále mění, žádný není stejný. 26 let zpátky trénink byl velmi jiný. Více se zápasilo,bojovalo a na vysvětlování na něm nebylo vyhrazeno moc času. Dnes mají senseiovi tréninky o moc hlubší podstatu. Je vidět jak se Nishiyama za tuto dobu zlepšil a posunul vpřed.

V literatuře o starých okinawských mistrech se dočteme, že svým žákům nevysvětlovali techniku vůbec a žák musel pohyby takřka „odkoukat“. Co si o tom myslíte?

Ano, to je pravda. V tu dobu (tedy před 26 lety) sensei také techniku skoro neobjasňoval, tedy minimálně. Jako karate-ka jste musel být velmi pozorný, všímat si detailů a snažit se sám nad vším přemýšlet. Bylo to poněkud jiné, než starý japonský způsob. Nishiyama toho sice řekl velmi málo, ale tím co řekl, vyjádřil vše. Na podstatu těch sdělení musel každý přijít sám, jednoduše číst mezi řádky.

Toto je dnes jiné, hlubší. Vyučování jde více do hloubky.

Co Vám pomáhá soustředit se při boji, nebo na příklad při zápase na závodech?

Nic zvláštního, prostě maximální snaha. Pokud se budete co nejvíc snažit, měli byste získat pocit sebejistoty. Na závodech jsem měl ale často ten problém, že jsem se snažil až příliš, v důsledku toho jsem zatuhl. Sensei Nishiyama mi tehdy dal velmi dobrou radu, řekl mi: „Užij si to!Vydej ze sebe maximum, ale užívej si to! Nesnaž se přehnaně vyhrát, protože to tě učiní nepohyblivým!“

Jak byste popsal rozdíl mezi sportovním karate, karate, kterým vídáváme v televizi a tradičním karate?

Je tu hodně rozdílů. První je především v pohybu samotném, protože karate, které vidíte v televizi, to jsou pouze ruce, nohy, létání. Naopak tradiční karate je, protože je založeno na tradici bojového umění, mnohem víc propracované a precizní. Každý vykonaný pohyb musí být efektivní, mít smysl a vycházet z středu těla. Celé tělo musí pracovat ve spojení. Neexistuje žádné plýtvaní energie, protože idea je: malý pohyb, vysoká účinnost. Není to pouze sport,či nějaká akrobacie. Obrovský rozdíl je i v mentální sféře. Pokud myslíte, jako při sportovním karate, na to zasáhnout soupeře jen proto, abyste získali další bod, je to zásadně jiné, než když se musíte soustředit jen na jeden pokus, jedinou příležitost k útoku. Rozhoduje to o všem. V tomto případě se totiž vaše mysl opravdu musí podřídit pouze myšlence na jedinou možnost útoku, vše nebo nic. Musíte vynaložit veškeré úsilí na jednu šanci. Není to jako hra, jako třeba basketbal, jednou vyhráváte, jednou prohráváte, když tak můžete hodit další koš, to ne.

Toto je tedy rozdíl hlavně z psychologického hlediska, proto myslím že vyvíjíme více duševní stránku boje.

Zastáváte názor, že ženské a mužské karate je jiné?

Nemyslím si, že by mělo být jiné nějak výrazně, princip je stále stejný, ale karate není založeno na svalové síle. Je založeno hlavně na osobních schopnostech a dovednostech jako je načasování v kumite, či perfektní využití celého těla, ale ženy jsou všeobecně fyzicky slabší než muži. Proto by se měli více koncentrovat na načasování , timing, ne na tvrdé bojové střety. Muži jsou od přírody více bojovní a rádi soutěží. Ženy by měly v boji a sebeobraně přemýšlet jinak, snažit se šance v boji využívat jinými technikami, například útokem na oči, krk, rozkrok apod.

V tradičním karate existují více než dvě desítky kata. Říká se, že staří mistři cvičili za celý život třeba jen dvě, tři. Proč se jich dnes učíme tolik(Heany..)?

To je pravda, máme hodně kat, ale necvičíme jich tolik. Každý se karate-ka sice zná pět základních kata Hean, ale ty slouží k osvojení si základní techniky, různých pohybů, což je důležité. Poté co se naučíte ovládat Heany a Tekki, tedy základní principy, stačí vám studovat jednu či dvě kata. Tyto kata jsou důležité pro trénink základu a přizpůsobení těla na pohyb, pro zvládnutí svalové práce, ale po čase stačí cvičit dvě kata.

Jaké by podle vás měly být priority při konfliktu na ulici?

Vždy je samozřejmě lepší nebojovat, ale záleží na situaci. Pokud je možnost vyhnout se mu, tak se mu vyhněte. Ale když dojde na boj, tak bojujte. Jednoduché.

Co máte na tradičním karate nejraději?

Před lety jsem si užíval souboj, rád jsem soutěžil, ale dnes mám kata a kumite v oblibě stejně. Pochopil jsem že bez kata není kumite, protože bez tréninku kata bychom neměli schopnost provést pohyb se všemi jeho detaily. To je to, co činí rozdíl mezi dobrým a špatným kumite. Dnes více chápu podstatu kata. Před dvaceti lety jsem si ale více užíval kumite a sparring, byla to zábava. Tehdy jsem funkci kata nechápal úplně, proč dělat všechny ty pohyby? Dnes chápu že jsou zásadní pro aplikaci a že veškeré principy kumite jsou v kata. Čím lepší je má kata, tím lepší je mé kumite.

Cítíte, že by karate mělo nějaký zvláštní účinek na vaše tělo?

Ovšem, karate nachází své uplatnění například i v rehabilitaci, jeho pozitivní vlivy jsou prokázány sportovními vědami. Je skvělé, pokud se chcete do vysokého věku udržet v dobré kondici, zachovat všechny fyzické funkce. To proto že vychází ze středu těla. Pokud se zabýváte fyzioterapií, zjistíte, že vychází ze stejných principů jako tradiční karate. Pomáhá také naučit se koordinaci, a stabilitě. Lidé, kteří cvičí karate mají málokdy bolesti zad či jiné ortopedické problémy. Protože karate musí být co nejúčinnější v boji, musí také jeho pohyby být přirozené. Je opravdu jako fyzioterapie.

Shledáváte nějaké rozdíly mezi generacemi, které trénujete?

Rozdíl je přirozeně hlavně v pohybu. Pro šedesátiletého karate-ka je tento pohyb výborná fyzioterapie, pomůže mu zachovat flexibilitu, rovnováhu. Správné držení těla, a jiné aspekty cvičení mají pozitivní vliv na celé tělo. To je samozřejmě přínosem i pro mladší generaci, ale mladí lidé jsou soutěživí, rádi se měří, to se starší generace už příliš netýká. Karate ale člověka stimuluje psychicky, rychlými impulsy udržuje mysl v kondici, nutí mozek pracovat precizněji. Pokud se ale do vysokého věku nezabýváte nějakou duševní aktivitou, vaše psychická svěžest kolísá. Tím nemyslím jen karate, ale i šachy či hru na nějaký hudební nástroj.

Spočívá vysoká úroveň vaší techniky v tom, že při tréninku neustále myslíte na všechny sekvence pohybu, a nebo že pohyby neustále drillujete?

Ne nad tím už nepřemýšlíte, pokud je trénujete, nemusíte nad nimi přemýšlet.

Někteří lide mají od přírody spise slabého bojového ducha. Je možné tuto vlastnost nějak natrénovat.

Ano, samozřejmě. Soustavným tréninkem lze docílit sebejistoty, je možné se vyvíjet a rozvinout stabilní emoce a naučit se sebeovládání. Pravidelný trénink zajistí také větší sebejistotu v technice, což vám pomůže čelit soupeři, který má silnější spirit než vy. Zásadní pro bojového ducha je dech. Pokud budete uvolněně dýchat, sami se uvolníte a budete schopni lépe bojovat. Musíte si zachovat stabilní mentální základ. V takových situacích je lepší nenechat se strhnout okolnostmi a hlavně se nesnažit používat mozek, protože to způsobuje strach, nevyrovnanost, proto se snažte soustředit na dech a příliš nepřemýšlet. Samozřejmě základem je sebejistota získaná tréninkem.

Jaký je váš názor na dodržování etiky v a mimo dojo, např. chování, čistotu?

Myslím že slušné chování není něco co by se člověk měl naučit díky karate. Být slušný nebo chránit ostatní by měla být v normálních mezilidských vztazích samozřejmost.

Současným karatistům je často vyčítána bezkontaktnost tohoto bojového umění. Tím pádem mnozí pochybují o tom jak moc je trénink karate reálný např. oproti kontaktním sportům.

Toto je často přetřásaná otázka, ale obyčejní lidi, kteří trénují si nemohou dovolit jít každý den do práce s rozbitým nosem. Tvrdý kontakt by na tréninku měli pravidelně nahrazovat lapy, boxovací pytle a jiné pomůcky, protože pocit kontaktu a být si vědom síly svého úderu je velmi důležité. Osobně si nemyslím že by karate bylo nějak příliš bezkontaktní, to záleží na vašem stylu tréninku.

profil Avi Rokah:

Narozen v Tel Avivu/ Israeli, Avi Rokah odcestoval ve 21 letech po absolvování povinné vojenské služby do USA, aby tam studoval tradiční karate pod vedením senseie NIshiyami, 9.DAN. Již 26 let trénuje denně u sensei Nishiyami v jeho "National Karate Institute" v Los Angeles a v současné jeden z jeho nejlepších žáků. Je nositelem 6.DANU.

Znalcům karate je dlouho znám jako vyjímečný karate-ka. Sensei Rokah vede v Los Angeles tréninky ve své "Traditional Karate Academy" a pravidelně pořádá semináře a školení karate po celém světě. Jeho způsob jak v tréninku spojit poznatky z biomechaniky, nauce o tělesných funkcích a techniky karate a jak je demonstrovat je jedinečný. Budí nadšení nejen díky svému technickému umu, ale i díky rozsáhlém vědění v oblasti filozofie, historie a teorie tradičního karate a sympatické osobě.

Sportovní úspěchy:

6x Národní šampion USA v letech - 90,91,92,94,2001,2003

Vítěz panamerického šampionátu

1994 dovedl americký kumite tým k vítězství na Ms v Itálii

2001 vyhrál Pre-world-Cup v San Diegu

malou fotogalerii naleznete zde

http://picasaweb.google.com/karatemikulov/AVIROKAHSEMINARWIENERNEUSTADT2006

VÍKENDOVÉ SOUSTŘEDĚNÍ ROLFTOWN

Dne

25-27.5. 2007

Konalo se na ranči Rolf Town.. Malý ranč v Hrušovanech nad Jeviškovkou, od vlakového nádraží vzdálený asi 3-4km.. Docela hezký ranč s takovou malou "zoo" a příjemnými lidmi.. Ranč má své vlastní muzeum Buffalo Billa (jediné ve střední Evropě!!) a muzeum Ponny Expressu.. To bylo něco o ranči a teď k tomu co se dělo na soustředění...

Soustředění bylo zaměřeno na fyzickou kondici a sebeobranu.. Užili jsme si spoustu legrace a námahy, která určitě stála za to..

Tréninky byly rozděleny na "starší" a "mladší".. "Mladší" hráli hry a trénovali, zatímco ti "starší" trénovali fyzickou kondici, např: trošku jsme se proběhli a zamakali si:).. Na tréninku jsme se vždy nejprve protáhli, abychom nebyli ztuhlí, následovala sebeobrana a nácviky technik. Sebeobrana byla zaměřená na běžná přepadení, které se stávají nejčastěji.. Např: když vás někdo chytne za ruku, škrtí vás, rozhodně to je užitečné.. nikdy nevíte kdy se to bude hodit.

Ve volném čase jsme většinou (pokud jsme vůbec měli energii:)) blbli a užívali si, třeba jsme si házeli s balonem, nebo hráli vodní válku, což bylo osvěžující:) taky jsme si občas zastříleli lukem na terč (samozřejmě tak aby jsme nikoho neohrožovali) a zaboxovali jsme si do sebe:) bylo to dobrý:), nebo jsme taky (pokud někdo energii neměl) odpočívali a sbíraly síly..

Hry.. Hry byly super!! Obzvlášť mně se líbila bojovka.. Nesla název "Slamandr".. Spočívala v tom, že jsme se rozdělili na dvě družstva: Samuraje a Ninje.. (každé družstvo mělo něco okolo 50 papírků buď s křížky-Ninja nebo s kolečkem-Samuraj, pokud někdo někomu papírek strhl, mrtvý si musel dojít pro nový a nikoho si nesměl všímat).. Samurajové, usazení bojovníci, střežili "posvátný" luk, zatímco Ninjové, nájezdníci, tábořiště neměli a pokoušeli se Samurajům jejich luk ukrást.. Bojovku jsme hráli docela dlouho, bohužel jsme ji potom museli ukončit.. Nakonec nezvítězili ani Samurajové, ani Ninjové, protože Ninjové Samurajům neukradli luk, ale zase jich víc "zabili" :)

Stezka.. Ta jako vždy nezklamala.. Strašidelná a prostě taková, jak má správná stezka vypadat.. Začínala o půl noci, kdy se všechny příšery a monstra probouzejí k životu a vydávají se na lov... V našem případě se jednalo o dítě, které vlastní otec utopil v malé řece a to dítě tam od té doby každou půlnoc brečí na břehu a chodí okolo té řeky a něco hledá.. My jsme naštěstí stezku měli opačným směrem, ale i tak.. Děsivé.. Slyšeli jsme to dítě naříkat a plakat, zatímco jsme klopýtali po polňačce za svíčkama a klepali se hrůzou.. Procházeli jsme okolo starého bazénu a zaslechli jsme kroky, okamžitě jsme běželi za další svíčkou a pokračovali v cestě.. Když v tom nás zastavilo další strašidlo a okamžitě nás usadilo do trávy za stromy, aby jsme nebyli vidět.. Když jsme se vrátili na ranč, už tam na nás čekal ohnivý rytíř, z meče a z helmy mu šlehaly plameny a brnění se mu ve světle ohně lesklo, lekli jsme se ho, když vystoupil z dýmu a pověděl nám, že je zakletý a aby jsme zlomili jeho kletbu, museli jsme hned do postele, což jsme myslím s radostí ihned provedli..

Napsal Dominik Štrbka

ČLOVĚK JE SCHOPEN DĚLAT ZÁZRAKY

Člověk je schopen dělat zázraky. Člověk je schopen třikrát přeplavat La Manche, vypije sto piv, přejde bosýma nohama po žhavém uhlí, naučí se třiceti jazykům, stane se olympijským šampionem boxu, vymyslí televizor či kolo, stane se generálem GRU anebo miliardářem. Všechno máme ve svých rukou. Kdo chce, ten taky může. Nejdůležitější je zatoužit po něčem, a pak už jen záleží na tréninku.

Ale jestli budete trénovat svou pamět´, psychiku nebo svaly pravidelně … nic z Vašich

záměrů nevyjde. Pravidelnost tréninku je důležitá, jenže sama o sobě nic nerozhodne. Jeden podivín trénoval každý den. Jednou za den zvedal žehličku . Tréninky pokračovaly pravidelně deset let, ale svaly mu nenarostly. Úspěch se dostaví pouze tehdy, když každý trénink (paměti, svalů, psychiky, vůle, vytrvalosti) přivádí člověka na hranice jeho možností. Když se závěr tréninku podobá mučení. Když člověk křičí bolestí. Trénink je užitečný pouze tehdy, když dovádí člověka na hranici jeho možností.A on tu hranici přesně zná: dokážu vyskočit do výšky dva metry mohu udělat 153 kliků dokážu si naráz zapamatovat tři stránky cizojazyčného textu. A každý nový trénink přinese užitek pouze tehdy, když bude pokusem o překročení toho vlastního včerejšího rekordu: chcípnu, ale zvednu se po sto čtyřiapadesáté.

Vodí nás na tréninky budoucích olympioniků. Jsou tu patnáctiletí boxeři, pětiletí gymnasté,tříletí plavci.Sledujte výraz jejich tváří. Počkejte si na ty nejposlednější chvíle tréninkového dne, když se na malé dětské tvářičce objeví výraz vzteklého odhodlání překonat svůj vlastní rekord minulého dne. Podívejte se na ně !!! Jednou přinesou olympijské zlato.Podívejte se na tu tvář kolik je v ní napětí. Kolik utrpení taková je cesta ke slávě !!! Taková je cesta k úspěchu !!! Pracovat vždy na hranice svých možností. Pracovat na okraji srázu. Rekordmanem se stává pouze ten kdo ví, že činka ho ted´ rozmačká, ale přesto ji zvedá. V tomto životě vítězí jenom ten, kdo zvítězí sám nad sebou. Kdo překonal svůj strach, lenost a nejistotu.

Převzato z knihy Akvárium – autobiografie Viktora Suvorova, ruského špiona (autor knih zabývajících se ruskými speciálními silami a zpravodajskou službou)